Asi před čtyřmi lety (bylo to v únoru 2012) jsem se vracela z jedné ze svých „loveckých“ toulek s foťákem k autu, zaparkovanému na konci obce Království.

Ten den se mi štěstí vyhýbalo, nepodařilo se mi vyfotit nic, co by stálo za řeč. Než jsem nastoupila do auta, upoutali mou pozornost, štěbetaví vrabčáci posedávající na keři opodál. Moc ráda je pozoruji, jak se hašteří a cvrlikají, a tak jsem si řekla: ‚lepší vrabčák než nic‘, a zkusila se k nim přiblížit. Ale jim se to nelíbilo! Ten den mi nechtěli pózovat ani ti vrabčáci, nevděčníci! Chvíli jsem tam postávala a dumala co dál a říkala si: ‚dneska nebude opravdu nic.

Když vtom se mi do zorného pole dostal nějaký velký pták letící značnou rychlostí a dost nízko směrem ke mně. Foťák, před tím připravený na vrabčáky jsem jen zvedla a namířila na něj objektivem a začala cvakat. Na nějaké nastavování kvůli protisvětlu rozhodně nebyl čas, byla to otázka jen několika vteřin. Bylo to tak nečekané, že mi lovecký adrenalin začal stoupat dávno po tom co už byl pryč.

Bylo to ještě předtím, než jsem se začala zajímat o ornitologii a tak jsem jen poznala, že se jedná o nějakého dravce a že je dost velký. Víc jsem nad tím ani nepřemýšlela a vydala se domů, zvědavá, nebo spíš napnutá, jestli se alespoň nějaký snímek podařil. Vůbec jsem netušila co jsem vyfotila. Po přetažení do počítače manžel vykřikl: ‚to je orel!‘, načež jsme hodnou chvíli blaženě zírali do monitoru na ten úžasný nečekaný úlovek.