Jelení říje v Lužických horách

aneb „Moje jelení komedie o třech dějstvích“

sepsáno v prosinci 2022

Jelení říje, to je událost! Neoficiální svátek všech myslivců a „střelců“. Ještě někdo toto období vyhlíží, my fotografové! Divíte se nám? Sledovat ve volé přírodě tyto majestátní tvory je úžasný zážitek a co teprve když je slyšíte troubit nebo dokonce vidíte jejich souboj! To je zážitek, který se vryje do mysli! Mě jelení zvěř vždycky fascinovala. Vzpomínám na jeden zážitek z dětství, kdy nedaleko našeho domu vyběhli z lesa dva krásní jeleni a běželi přes pole, bylo to nádherné! To bylo asi mé první setkání s touto krásnou zvěří ve volné přírodě. Mám velké štěstí, že bydlím blízko ráje jelení zvěře, totiž nedaleko hřebene Lužických hor a vrcholu Studenec. Je to nádherná oblast plná údolí a vrcholů s velkou rozlohou lesů. Prostě ideální prostředí pro jelení zvěř.

Nedivte se proto, že jsem se na letošní říji opravdu připravovala a nesmírně těšila. Dokonce jsem se vybavila několika dny dovolené.

 

Dějství 1. – Nezapomenutelný zážitek! (obsazení: já a kamarádky Zhanna a Yula)

Když jsem své nové ukrajinské kamarádce Zhanně řekla že se chystám jet fotit jelení říji, tak samým nadšením poskočila a zvolala „Jo! Jo! Já jedu taky! Že mě vezmeš s sebou!?“ Zhanna miluje přírodu. Její dcera Yula miluje spíš město, ale protože je zvědavá, a ještě nikdy neviděla jeleny ve volné přírodě, tak se k nám přidala. Když jsme vyjížděli z domova, svítilo krásně sluníčko a zdálo se, že bude krásný večer. Místo, kam jsme směřovali je asi 30 km vzdálené, je to okolí obce Kunratice. Tady musím na sebe něco prozradit. Když mám na sobě „fotící“ úbor, na zádech foto batoh a v rukách svůj Sony s 200-600mm objektivem, stává se ze mě „pravěký lovec“ s neutuchajícím zápalem a touhou najít něco krásného, co se dá vyfotit. Takže i když se po příjezdu na místo zatáhlo a začalo nečekaně pršet, a světla na focení bylo pramálo, řekla jsem: „Ale co, když jsme tu, tak to musíme nějak využít“ a vyrazili jsme do kopce. Tedy, vyrazili jsme jen já a Yula. Zhanna po vystoupení z auta našla u cesty houbu a zachvátila ji houbařská vášeň, takže nás se slovy „já miluju sbírat houby“ opustila.

Když jsme na kopec celé ufuněné vylezli, ejhle, na kraji lesa se páslo několik laní. V té tmě však bylo těžké na ně jen zaostřit a než se to alespoň trochu podařilo byly laně pryč. Ale my jsme se nevzdali. Vydali jsme se za nimi, lesem zase z kopce dolů. Ze všech stran se ozývalo to magické troubení jelenů. Bylo jich tam opravdu mnoho, jak se dalo usuzovat z povrchu země rozdupaného na bláto, plné stop. Nakonec jsme vyšli na malou louku za kterou se ozývalo nejsilnější troubení. Směřovat za tím hlasem dál v lese nás stálo obrovské úsilí, vždyť před chvílí jsme sešli z kopce a teď se musíme zase drápat do obrovského svahu! Ale vyplatilo se, před námi se otevřela malá planina a na ní stádo jelenů. Nádhera! Škoda, že mezitím začalo pršet opravdu hustě a světla ještě ubylo, takže pořízené fotografie jsou opravdu jen dokumentační. Ale stejně to byl nádherný zážitek.

Skutečná legrace nastala ve chvíli, kdy jsme se chtěli vrátit k autu. Podle mých orientačních schopností, které jsou žel na úrovni nula, jsme měli vyjít na cestě, ze které to k autu bylo jen kousek. Jenže my šli a šli a ona cesta nikde a já vůbec nevěděla, kde jsme. Tma byla stále větší, lilo jako z konve a já netušila, kterým směrem se vydat. Před námi se opět objevila další louka, která byla ohraničená pruhem lesa, za kterým byla opět louka. Jeleni byli skoro všude, ale tma jak v pytli a já musela dělat statečnou i když jsem se úplně ztratila. Až po nějaké době mě napadla spásná myšlenka – telefon a mapa. Jenže ani podle mapy jsem se nedokázala zorientovat, kudy se vydat protože šipka na mapě se točila všemi směry. A tak jsme prostě šli a pozorovali šipku, jestli se bude pohybovat tím správným směrem. Když jsem se konečně trochu zorientovala, zjistila jsem, že jdeme přesně na druhou stranu a vyjdeme úplně na druhém konci obce Kunratice. Protože baterie telefonu vykazovala už jen 2%, rozhodla jsem, že se nebudeme vracet a znovu bloudit, ale šli jsme směrem k silnici i když to k autu byla ještě pěkná štreka. Nakonec jsme došli už bez mapy.

Dorazili jsme úplně promočené a zablácené, bez jediné pořádné fotky, zato plné zážitků. Když jsem konečně přišla domů, dostala jsem ještě vyhubováno od manžela, který jinak pro moje foto výlety má velké pochopením a často mě doprovází, ale v tu dobu ležel doma se zlomenou nohou. Tentokrát si dělal starosti, kde jsem tak dlouho a proč jsem alespoň nezavolala. Že to s vybitým telefonem moc nejde v prvním rozčilení nechtěl slyšet. Tak to byl můj první pokus nafotit jelení říji.

 

Dějství 2. – jelení naschvály.

Podruhé jsem vyrazila o několik dnů později. Opět bylo krásné odpoledne, svítilo sluníčko a já si říkala, že dnes by to mohlo vyjít. Kamarádka Zhanna se ke mně zase ochotně přidala. Yula se mnou foto výlet po předchozí zkušenosti už raději neriskovala.

Říkala jsem: „Zkusíme to na stejném místě, jelenům se tam evidentně líbí a nejsou tam posedy ani myslivci“. A tak jsme se po příjezdu zase drápaly do kopce a z kopce a znovu do kopce. Troubení bylo opět slyšet ze všech stran, ale jelena jsme žádného neviděli. Navíc se zas zatáhlo. Když jsme celé udýchané vylezli tu prudkou stráň, otevřela se před námi prázdná planina. Jeleni nikde. Ale bylo je slyšet. Kamarádka zůstala na místě a já jsem se doplazila na místo, kde jsem měla výhled na dvě louky oddělené od sebe pruhem stromů, lehla si a čekala a čekala. Troubení se stálo ozývalo ze stejného místa jen asi ze 30 metrů vzdáleného houští, ale jeleni ne a ne vylézt ven. Světla opět kvapem ubývalo a navíc začal foukat dosti silný vítr. Stále jsem doufala, že konečně vylezou, jenže najednou začalo pršet, přesněji řečeno přímo lít a úplně se setmělo. A světe div se, stádo najednou, jako na povel, vyrazilo ven, žel na tu stranu kam ode mne foukal vítr. Snažila jsem se zaostřit na nádherného jelena, ale ve tmě a hustém dešti to prostě nešlo. Po chviličce všichni zase utekli, protože mě prozradil vítr. Zajímavé bylo, že déšť trval jen asi pět minut a potom přibylo zas i trochu víc světla, ale jeleni už byli pryč. Prostě se to zase všechno spiklo proti mně.

 

Dějství 3. – Trpělivost „jeleny“ přináší

Ale ještě jsem to nevzdala. O několik dnů později jsem si řekla, že to zkusím ráno. Dovolená sice ještě nebyla, ale chodím do práce jen brzo ráno a tak jsem šla ještě dřív, abych stihla v rozumnou dobu dojet na říjiště. Den byl tentokrát krásný, ale jeleny jsem žel viděla jen z dálky. A během chvíle všichni zmizeli v lesích. Bylo přeci jen už trochu pozdě.

Říkala jsem si, že letos asi nic pořádného nevyfotím, ale manžel mě povzbuzoval, abych to nevzdávala a tak jsem k večeru vyrazila znovu. A tentokrát to opravdu stálo za to.

Bylo k večeru, ale světla bylo dostatek i když bylo zataženo. Na obvyklém místě bylo pusto a prázdno a tak jsem šla o kus dál, prošla stromy a keři zarostlou mezí na další malou planinu, ale ani tam nebylo nic. Tentokrát nebylo ani slyšet troubení. Přemýšlela jsem, kde by bylo to nejlepší místo si lehnout a vyčkávat. Za další, stromy a keři zarostlou mezí, najednou vidím odpočívat v trávě stádo laní se statným čtrnácterákem. Jelen ležel a vypadal jako mrtvý, hlavu zabořenou v trávě, ze které čněly jen ty jeho krásné parohy. Byl to nádherný pohled, ale ne pro dobrou fotku. Byla jsem moc v nadhledu a fotografie z takového místa jsou nezajímavé. Vítr byl příznivý a tak jsem se pokusila trochu přiblížit a hlavně se dostat níž. Stádo bylo opravdu blízko a tak jsem se opatrně po zadku centimetr po centimetru sunula níž. Už se zdálo, že se mi podaří prolézt celou mez a dostat se do úrovně jelenů, když najednou laně zvedly hlavu a zadívaly se všechny jedním směrem. Podívala jsem se tedy stejným směrem a vidím přicházet dalšího čtrnácteráka. Ten, který odpočíval a vypadal jako mrtvý najednou vyskočil, a zaujal obrannou pozici. Vetřelec se ale zdál být příliš unavený, aby se pouštěl do nějaké rozepře a tak změnil směr a namířil si to přímo ke mně. Došel až na vzdálenost asi šesti metrů, pak se zastavil a já ho mohla pozorovat opravdu zblízka. Teprve potom si mě všimnul. Chvíli si mě ještě prohlížel a pak se rozhodl raději utéct. Pro mě to byl překrásný zážitek. Z takhle bezprostřední blízkosti jsem ještě žádného jelena ve volné přírodě neviděla. Musím říct, že jsem skoro nedýchala.

 

Ještě několikrát jsem se během této sezóny na ono místo vrátila a měla jsem už větší štěstí, takže nakonec byla spokojenost. S mojí dovolenou se říje chýlila ke konci. Ale zážitky které jsem měla, z těch budu čerpat ještě hodně dlouho.

 

 

 

několik fotografií z loňské Říje (2021)