Historie kamzíků v Sasku a v Severních Čechách

Nedávno jsem se seznámila s fotografem a milovníkem přírody Marco Schüttem z Mnichova. Jeho velký zájem patří kamzíkům žijícím mimo Alpy. Protože i já ráda fotím a pozoruji kamzíky v okolí nedalekého Studence v Lužických horách, tak mě velice zaujal jeho článek o historii kamzíků v Saském Švýcarsku a Lužických horách. Se souhlasem autora jsem tento článek přeložila z němčiny a přidala na svůj web. Pod následujícím odkazem najdete originální článek v němčině. Von den Gämsen in Sachsen und Nordböhmen .  Vzhledem k tomu, že se objevily nové informace o současném stavu kamzíků v Sasku, bude tento článek v brzké době ještě aktualizován.

————————————————————————————————————————————————————————————————————————

Autor: Marco Schütte – originál v němčině: Von den Gämsen in Sachsen und Nordböhmen

Historie kamzíků v Sasku a severních Čechách sahá až do 16. století. Divoké, drsné skalnaté oblasti Saského Švýcarska byly vždy oblíbeným lovištěm saských kurfiřtů. Již tehdy v myslích Moritze a Augusta von Sachsen uzrála myšlenka vysadit do volné přírody Labských pískovců kamzíky. Existuje několik písemných dokladů z let 1555 a 1556, které dokazují snahu kurfiřtů nechat odchytit kamzíky v Bavorsku a vypustit je v Sasku. Přes veškerou snahu se nakonec nezdá, že by k vypuštění do volné přírody došlo. Důvody toho nejsou známy.

Myšlenka mít kamzíky v saských skalních stěnách však úplně nezmizela. V roce 1690 byl učiněn další pokus o vypuštění. Tentokrát to byl dar salcburského arcibiskupa Johanna Ernsta jeho jmenovci, kurfiřtu Johannu Ernstovi III. Saskému. Zprostředkováním hraběte Maxmiliána von Thuna, který žil v Děčíně, se nakonec 12 kamzíků dostalo z obory v Salcburku do Saského Švýcarska.

Za tímto účelem byl vybudován další výběh na ploše dnešního národního parku mezi Ostrau a Schmilkou. Bohužel kromě dodnes známého názvu „Gamsgarten“ (kamzičí zahrada) toho z kamzíků z období renesance mnoho nezbylo. Kurfiřt Johann Ernst III zemřel pouhý rok po založení obory. Na kamzíky se rychle zapomnělo, protože jeho synové jeho vášeň pro kamzíky nesdíleli. Záznamy z roku 1729 říkají, že kamzíci byli ještě dlouhou dobu vídáni, ale později „zmizeli a už se neobjevili“.

Mělo uplynout ještě dalších 200 let, než byl zahájen další pokus o reintrodukci. Tentokrát byl iniciátorem český kníže Ullrich von Kinský z České Kamenice. V roce 1907 nechal v členitých pískovcových skalách severně od Jetřichovic vybudovat asi 10hektarovou oboru. Do roku 1908 byly do výběhu vypuštěny celkem tři samci a pět samic kamzíků z Tyrolska, Dolního Rakouska a Švýcarska. Následkem vážných soubojů v období říje však po krátké době uhynuly všichni samci, jedna samice a mládě, které bylo narozené již v oboře. Proto byli do obory v roce 1909 vypuštěni ještě další tři kamzíci neznámého původu a pohlaví. V roce 1911 bylo nakonec rozhodnuto o odstranění ohrad, protože kamzíci v oboře byly extrémně agresivní. Navíc se ukázalo, že poloha severním směrem s chladným a vlhkým podnebím pro kamzíky není moc příznivá. Vypuštěno bylo tehdy celkem 8 kamzíků.


Oproti očekávání se však populace kamzíků v pískovcových skalách nerozrůstala. Vzhledem k obavám, že by se kamzíci mohli znovu vytratit, byla ve vulkanické hornině na Javoru v Lužických horách postavena další 10hektarová obora. Tam byl v roce 1913 vypuštěn jeden samec a dvě samice ze Štýrska a nedalekých Labských pískovců. Reprodukce tentokrát fungovala bez problémů a tak byly v roce 1918 otevřeny ohradníky a vypuštěno 15 kamzíků.

Aby bylo dosaženo sloučení oblasti u Jetřichovic a Javoru, byly v následujících letech organizovány další dovozy a přesuny kamzíků. Přibyli kamzíci z Glaneggu u Salcburku a ze Štýrska. V roce 1935 se populace v Čechách rozrostla na více než 100 kusů.

Protože se od roku 1922 v Sasku začaly množit zprávy o přítomnosti kamzíků, rozhodla saská lesní správa v roce 1936 vypustit kamzíky také v Sasku. Za tímto účelem byla na Kansteinu na svazích Heulenbergu v dnešní oblasti Národního parku Saské Švýcarsko postavena další cca 5 ha velká obora. Vypuštěno bylo pět samců a dvě samice z bavorských lesnických úřadů v Oberammergau, Berchtesgadenu, Reichenhallu a Ramsau.

V roce 1940 vichřice zničila oplocení a všichni kamzíci utekli na svobodu. Preferovaným prostorem zůstal Heulenberg. Ale již v roce 1942 bylo prokázáno sloučení s kamzičí populací Českého Švýcarska.
Do roku 1940 bylo do volné přírody Saska a severních Čech vypuštěno celkem 23 kamzíků z různých částí Alp. Ti tvoří základ dnešní populace. Hned od počátku reintrodukce se ukázalo, že vývoj v pískovcových oblastech byl velmi pomalý. Přírůstek byl nízký, zimní ztráty velmi vysoké a byla zde zřetelná migrace do Lužických hor. Zde se kamzíci soustředí dodnes na živinami bohatých a členitých čedičových vrcholcích.

Další vývoj populace až do současnosti byl kolísavý, areál rozšíření se neustále zmenšoval. Na prvním vrcholu v roce 1945 bylo na ploše 14 000 hektarů napočítáno kolem 150 kamzíků. Kamzíci přešli ze Saska přes České Švýcarsko až daleko do západních Lužických hor. Populace poté opět vykazovala klesající trend, než se v 50. letech opět výrazně zvýšila. Areál rozšíření se však dále zmenšoval a kamzíci se stahovali do příznivějších oblastí v Lužických horách. Zde se hustota zvěře neúměrně zvýšila, zejména v okolí Studence. Absolutního maxima dosáhla v roce 1985 s 229 sečtenými kusy na pouhých 3 500 hektarech areálu rozšíření.


V Saském Švýcarsku zmizel kamzík jako stálá zvěř koncem 70. let. Občas byl pozorován ještě další dvě desetiletí. Na přelomu tisíciletí byl však v národním parku, založeném v roce 1990, potvrzen už jen velmi zřídka. Posledním důkazem byl nález mrtvé samice kamzíka, která uhynula protože nemohl chodit, jelikož jí kopyta srpovitě narostla do délky 20 cm. Tehdejší předpoklad byl, že kamzík nedokáže v měkkém písku správně obrušovat kopyta.
Jako další příčina vymizení byl uváděn rostoucí turistický ruch. Několikrát bylo pozorováno, jak se kamzík zřítili, protože uklouzl na zledovatělých pískovcových skalách , když se snažil utéct před náhle přicházejícími lidmi. V temných roklích pískovcových skal navíc panuje chladné vlhké mikroklima s nekvalitní potravní nabídkou ve srovnání s bujnou vegetací na živinami bohatých půdách čedičových vrcholů, jež kamzíci preferují.
Přesto jsou i v Sasku hlášena občasná náhodná setkání s kamzíky. Zejména z oblasti kolem Luže a Jonsdorfu, odkud jsou z posledních let i fotodokumentace

Podobný osud potkal kamzíky v pískovcových skalách přilehlého Národního parku České Švýcarsko. I tam se do dnešních dnů zachovala jen malá zbývající populace necelých 20 kamzíků. Nejspíš jen proto, že jádrové území kolem Studence je jen několik kilometrů daleko.


Současná populace Lužických hor činí cca 90 jedinců (2019). Vzhledem k nízké plodnosti (rychlost růstu je faktor 0,3, přepočteno na celkový stav), pytláctví, zvýšenému výskytu vlků a rysů a dalším vlivům, jako jsou klimatické změny, počet kamzíků trvale klesá a dlouhodobé vyhlídky jsou spíše nejisté.


Česko-saská populace je geograficky nejsevernější na světě. Směrem na západ je nejbližší kamzičí populace v bavorském Altmühltalu a na jihovýchodě v Jeseníkách.

————————————————————————————————————————————————————————————————————————-

Fotografie  jsou z mých pozorování kamzíků v Lužických horách během několika let.

Mé úplně první setkání s kamzíkem na Studenci v říjnu 2012

říjen 2017 – Studenec

leden 2018 – Zlatý vrch

duben 2018 – pod Studencem

 

říjen 2018 – Studenec

říjen 2019 – Studenec

 

říjen 2019 – Studenec

říjen 2019 – Studenec

únor 2020 – pod Studencem

červen 2020 – Studenec

 

srpen 2020 – mládě – Studenec

září 2020 – na pastvě pod Studencem

říjen 2020 – Studenec

říjen 2020 – Studenec

říjen 2020 – Studenec

prosinec 2021 – pod Studencem v blízkosti krmelců

prosinec 2021 – pod Studencem v blízkosti krmelců

prosinec 2020 – portrét zblízka

prosinec 2020 – pod Studencem

leden 2021 – kamzíci u krmelce – Bukovina

leden 2021 – Bukovina

leden 2021 – Bukovina

leden 2021 – Bukovina

 

leden 2021 – pod Studencem

červen 2021 – Studenec

červen 2021 – Studenec

červen 2021 – Studenec

říjen 2021 – Studenec

říjen 2021 – Studenec

říjen 2021 – Studenec

Prosinec 2021 – pod Studencem

prosinec 2021 – pod Studencem

prosinec 2021 – pod Studencem