Tři měsíce s Pupínkem

Bylo pozdní odpoledne, vlahý srpnový den. Slunce krásně svítilo a pofukoval lehký vánek vonící létem. Ideální chvíle pro toulku.
Polní cestou do táhlého svahu jsem vyšla na rozlehlou pláň obklopenou lesem poblíž obce Království. Je to moje oblíbené místo na jaře porostlé žlutou záplavou pampelišek a o něco později bílou záplavou kopretin.

Přede mnou se rozprostírala velká plocha luk s ještě nízkou otavou plnou různého bzukotu a cvrčení hmyzu a obletovanou několika druhy motýlů.

Všimla jsem si, že v dálce se pase srna. Trochu mi začal stoupat tep. I když mi už mnohokrát před tím takhle vzdálená zvěr utekla, „lovecký“ pud už mě zase nutil zkusit se přiblížit na „dofot“ (tzn. dostatečná vzdálenost pro ucházející foto).  Šla jsem tedy dál. Srna se klidně pásla a ani jednou nezvedla hlavu. Byl to přímo idylický obrázek  nádherného nerušeného pokoje. K mému překvapení mě pouštěla stále blíž a blíž až jsem rozeznala že je to malé osamocené srnče. Nakonec se mi podařilo přiblížit se na téměř dvacet metrů a teprve teď se na mě srnče podívalo! Byla jsem nadšená. Jak bylo roztomilé, jen ho pomuchlovat! Chvilku se zvědavě dívalo, zatím co foťák cvakal jak o život, a pak uteklo. Byl to pro mě nádherný zážitek.

Znovu jsme se setkali asi po dvou týdnech na stejném místě za trochu překvapivých okolností. Nejprve jsem v dálce zahlédla cosi, jak si to lehlo do

trávy a vypadalo to, že to bude asi liška. Celá napnutá jsem se tedy směrem tomu místu přibližovala a nespustila z něj oči. Přicházím už docela blízko a celá udivená si říkám: „Kdepak je ta liška, nevšimla jsem si že by utekla!“. Když už jsem byla na vzdálenost asi sedmi metrů, najednou se z malé prohlubně v trávě zvedlo ono malé srnče. Nádherné překvapení! Stejně jako minule mě zase upřeně pozorovalo zatímco můj fotoaparát cvakal jako kulomet a mě bušilo srdce snad ještě rychleji. Po chvíli, nevím jak dlouhé, protože čas pro mě přestal existovat, pak s ledovým klidem odběhlo do blízkého lesa.

O týden později bylo na stejném místě zase. To už bylo „moje“ srnčátko a já jsem si ho adoptovala. Dostalo jméno Pupínek, i když nevím, zda to byla srnečka nebo srneček.

 

Od té doby jsem na stejné místo začala chodit cíleně. Někdy tam Pupínek byl, někdy ne. Byl ale vždy sám i když na jiném místě té rozsáhlé pláně se pravidelně pásla skupina čtyř srnek, která bydlela v lesíku naproti. Také jsem tam často vídala srnu s dvěma srnčaty. Došla jsem ke smutnému k závěru, že můj Pupínek je asi sirotek.

Chodila jsem za ním často a on mě k sobě pouštěl blíž a blíž, přestože o mojí přítomnosti věděl, a tak jsem se do něj zamilovala. V druhé polovině října Pupínek už povyrostl a začala mu růst zimní srst. Už z dálky jsem ho viděla a pomalu se k němu v klidu přibližovala až do vzdálenosti asi čtyř metrů. Pupínek několikrát zvedl hlavu a dál se nerušeně pásl a pochutnával si na zelené travičce. Úplně jsem ho slyšela jak říká: „Aha to jsi ty, no to je dost, že jdeš!“. Asi čtvrt hodiny jsme u něj postávala a došlo to tak daleko, že jsem na něj musela písknout aby zvedl hlavu a já mohla udělat pěkný snímek. Na chvíli se podíval a zanadával si: „Proč mě nenechá se v klidu najíst!“. Pak opět sklonil hlavu a pokračoval v pastvě. Byl to nepopsatelně nádherný pocit, být tak blízko zvířeti ve volné přírodě.

 

V listopadu jsem ho našla schouleného na mezi ve vysoké trávě. Tehdy jsem si na něj mohla skoro sáhnout.

I když jsem pak na stejné místo šla ještě několikrát, Pupínka už jsem neviděla.
Jedno setkání s mladým srnečkem jsem měla ještě v únoru. Bylo to nedaleko místa, kde pobýval Pupínek. Aniž bych si ho předem všimla, najednou stál přede mnou několik metrů. Chvíli mě zvědavě pozoroval, pak kousek poodešel a zase mě pozoroval, nakonec pomalu odkráčel. Zda to byl Pupínek, to nevím, ale podle chování a chůze si mi to zdálo pravděpodobné.