Nečekaná setkání na Studenci aneb ‚Ať žije technika!‘

 

Byl nádherný říjnový den. Nebe bylo azurově modré a zářivě zbarvené listí na stromech s ním krásně kontrastovalo. Manžel mi už delší dobu sliboval výlet, ale stále bylo něco, co tomu bránilo. Ale konečně to vyšlo. A to počasí bylo pro mě jako nekrásnější dárek. Podzim s jeho nádhernými barvami je pro fotografa krajiny jedno z nejkrásnějších období.

Rozhodli jsme se, že pojedeme na Studenec. Je to kopec v Lužických horách.Byla jsem tam už několikrát, v různých ročních dobách. Je to velmi fotogenické mísimg_8368to s krásným výhledem na Českosaské Švýcarsko a Lužické hory. Většinou se věnuji fotografování zvěře, ale tentokrát jsem se chtěla zaměřit převážně na krajinu. Sice vím o tom, že na Studenci je možné potkat kamzíky, ale ani mě nenapadlo, že bych něco viděla v poledne. Navíc se dalo očekávat, že to nádherné počasí vyláká i další turisty a že tam určitě nebudeme sami. Svůj teleobjektiv jsem si ale přesto vzala s sebou. Někdy se dá použít i na krajinu nebo na různé detaily.

Zaparkovali jsme v obci Líska na malém parkovišti přímo pod Studencem. Že tam nejsme sami bylo poznat už podle množství aut. Zlatožlutě zbarvené stromy přímo lákaly k fotografování a tak jsem nejdřív několik snímků udělala v okolí Zlatého vrchu.

Zaparkovali jsme v obci Líska na malém parkovišti přímo pod Studencem. Že tam nejsme sami bylo poznat už podle množství aut. Zlatožlutě zbarvené stromy přímo lákaly k fotografování a tak jsem nejdřív několik snímků udělala v okolí Zlatého vrchu.

Nakonec jsme se vydali vzhůru na Studenec. Není to příliš daleko a za chvíli jsme byli nahoře. Přesně, jak jsem očekávala bylo tam ‚plno‘. Bylo krásně teplo a manžel se posadil na kámen a kochal se výhledem, zatímco já jsem pobíhala po vrchu a snažila se získat co nejlepší záběry.

img_8502-2 img_8925

Najednou jsem zaznamenala nějaký pohyb. Zbystřila jsem a už se snažila co nejrychleji vyměnit objektiv. Asi dvacet metrů přede mnou vyskočilo stádo kamzíků! Bylo to poprvé, kdy jsem kamzíky spatřila ve volné přírodě. Srdce se mi rozbušilo. Výhled mi žel zakrývaly větve a nepodařilo se mi udělat ostrý snímek.  Sice jsem si řekla, že to asi nebude mít význam, ale rozběhla jsem se za nimi. Bylo to spíš klopýtání, protože terén je tam velmi kamenitý. Kupodivu moje snažení nebylo marné a po chvíli jsem kamzíky opět spatřila. Ve vzdálenosti asi 40-50 metrů se schovávali ve vysoké trávě. Protože jsem ve svahu stála nad nimi nezakrývala je tráva úplně. Fotoaparát cvakal o sto šest.  A jak už to někdy bývá v nejnevhodnějším okamžiku mi došla paměťová karta! Řekla jsem si: ‚ještě že s sebou nosím náhradní, honem ji vyměním‘.  Ale ouha! Karta byla v batohu a batoh zůstal v autě! Přitom, po zkušenostech, kdy jsem několikrát náhradní paměťovou kartu zapomněla doma, jsem pro jistotu jednu vždy nosila v batohu! Co se dalo dělat, nezbylo mi nic jiného, než některé nepovedené snímky vymazat. To však chvíli zabralo a kamzíci mezitím samozřejmě zmizeli.

‚No co‘, řekla jsem si. Zkusím jít ještě jednou tišeimg_8784-2  za nimi. Popošla jsem asi 50 metrů, když mi do nosu vstoupil podivný zápach (podobný dobytku).  V tom jsem zaznamenala opět pohyb a vzápětí jsem úplně ztuhla. Asi třicet metrů přede mnou se objevil dospělý jelen a pak další a další. Nevím kolik jich přesně bylo, ale odhaduji to asi na pět kusů. Výhled žel opět nebyl moc dobrý. Vysoká tráva a větve stromů. Jeleni chvíli pobíhali sem tam a já cvakal až se jeden z nich dostal do dobrého výhledu a otočil se přímo ke mně. V tom okamžiku jsem s hrůzou zjistila, že mi opět zbývá jen jediný snímek. Bylo to buď a nebo. Zmáčkla jsem spoušť. Jelen ještě chvíli stál a díval se na mě a já bezmocně na něj. Pak všichni utekli.

Trochu se mi klepaly ruce, když jsem zjišťovala, jak vyšel ten jeden poslední snímek. Naštěstí se povedl.  Nakonec jsem měla velkou radost. Dospělého jelena se mi do té doby nepodařilo ve volné přírodě vyfotit.

Jedno poučení si však odnáším: „Buď vždy připraven!“

 

Kamzík horský byl na území dnešní CHKO Lužické hory dovezen z rakouských a švýcarských Alp (z popudu hraběte Karla Kinského). První dovoz byl uskutečněn v roce 1907 a 1908, kdy bylo dovezeno osm kusů, v pozdější době se dovoz ještě opakoval. Kamzíci byli původně chováni ve dvou oborách, které byly po roce 1918 zrušeny  a zvěř vypuštěna do volné krajiny. Okolo roku 1946 dosáhly stavy 150 kusů. Dnešní počet kamzíků na území CHKO Lužické hory odhadujeme na 250 kusů a výborně se jim daří.